Duchovní cesta je prapodivná věc. Jdeme po ní všichni, jen mnohdy nevědomě. Abychom ji začali vnímat, potřebujeme obvykle o něco zakopnout.
Pro mě byl před více než dvaceti lety potřebným škobrtnutím rozpad dlouholetého vztahu. Byla jsem z toho tehdy tak otřesená, že mě to přimělo zastavit se a přemýšlet, proč se mi to děje.
Až do té doby jsem žila vcelku spokojeným životem, snažila se vypadat dobře, užívat si a „něčeho dosáhnout”. Měla jsem perspektivního přítele, zajímavou práci a nic moc jsem neřešila. Představovala jsem si, že takhle už to doklepu (nejlépe se sklenkou něčeho dobrého v ruce). Jenže pak se to najednou zvrtlo.
Já jsem to zvrtla.
Byla jsem už nějakou dobu tak nějak nespokojená, přítel už mě tolik neobletoval, čím dál více se věnoval svým zájmům a kamarádům a poměr hádek a příjemných společných chvil se pomalu začal překlápět ve prospěch těch prvních.
Jako správná partnerka jsem se snažila vztah zachránit, a tak jsem vytáhla osvědčené dusno, průběžně prokládané oprávněnými výčitkami. Chvíli to zabíralo, přítel se začal ptát co se děje a já podle zásad partnerské etikety odpovídala, že nic. Nejprve to k ničemu nevedlo, ale pak došlo při jedné z hádek k průlomu.
Chtěla jsem tenkrát říct něco jako mám pocit, že se vzdalujeme, chybíš mi a cítím se osamělá, ale místo toho ze mě vyletělo chci se rozejít.
A on, místo aby řekl budu o tebe bojovat a udělám cokoliv, abys zůstala, řekl tak jo.
Byl to šok.
Vůbec nic nepochopil. Měl přece padnout na kolena, poprosit o odpuštění a požádat mě o ruku (jak vděčná dnes jsem, že to neudělal)!
Vždyť já jsem se tenkrát nechtěla rozejít. Chtěla jsem jen… co vlastně?
Nejspíš být šťastná, jenže jsem netušila, jak toho dosáhnout. Předpokládala jsem, že ke štěstí mi bude stačit být “pod čepcem”, mít solidní příjem a pěkné fotky z dovolených, ale nestačilo to a já navíc najednou neměla ani to.
A tak zatímco se moje vrstevnice začínaly pomalu vdávat (byť v nemožných šatech), já jsem se náhle ocitla ve vzduchoprázdnu, neojopuštěnější z opuštěných a s pocitem, že život se mi zhroutil a už nikdy ho nedám dohromady.
Byla jsem vyděšená, naštvaná a zoufalá, často se mi chtělo brečet a ještě častěji udělat cokoliv, abych to mohla vzít zpátky, jen abych nebyla sama. Zkoušela jsem trucovat (marně), randit (za každou cenu), cestovat (ani nevím kam) a pít (víc, než je zdrávo), ale nic z toho nepomáhalo.
Kde byla chyba? Co jsem dělala špatně?
Vůbec mi to nedávalo smysl.
Byla jsem přesvědčená, že za mé neštěstí je zodpovědný nevděčný a nechápavý chlap a že jsem obětí zcela nesmyslné nepřízně osudu. Vždyť jsem byla tak báječná a vůbec všechno mohlo být báječné, jen kdyby se trochu víc snažil …
Než jsem pochopila, že k žádné chybě nedošlo a věci se odvíjely přesně tak, jak jsem potřebovala, abych nakonec skutečně šťastná byla, uběhla dlouhá doba. Stejně jako než mi došlo, že ani já jsem neudělala nic špatně, protože všichni děláme vždycky to nejlepší, čeho jsme právě schopni (byť to někdy vypadá tristně).
Dnes už vím, že ten vztah nemohl vydržet, protože to skutečný vztah nebyl. Nebyli jsme v něm totiž opravdu “my”, tedy alespoň já ne. Jen jsem hrála role, o kterých jsem se domnívala, že se budou líbit a vůbec jsem nepřinášela, a dokonce ani nevnímala, samu sebe. Jenže hraní, byť sebeúspěšnější, je vyčerpávající a nejde donekonečna. Časem tak člověku nevyhnutelně dojde energie a on je nucen se zastavit a hledat její zdroj.
Takže když se mi všechno sesypalo (včetně mě samotné), nějakou dobu jsem se střídavě věnovala sebelítosti a sebeobviňování, a když už mě to nebavilo, rozhodla jsem se hodit minulost za hlavu a “začít znovu”. Moje odhodlání vycházelo z předpokladu, že teď bude všechno jiné, lepší, že si najdu nového chlapíka, zajedeme na nějakou pěknou dovču a budeme se mít znovu báječně.
Jenomže Vesmír nespolupracoval.
Nalezení chlapíci nesplňovali mé představy, na dovolené se nejezdilo a báječně jsem se rozhodně necítila. Byla jsem stále stejně osamělá a nespokojená a nevěděla si se životem rady.
Jenže právě ta nespokojenost a osamělost (zaplať pánbůh za ně) mě nakonec dotlačily k otázce, jestli na stavu věcí nemám nějaký podíl. Až díky nim jsem začala zaměřovat pozornost na sebe a přemýšlet, kdo a kde vlastně jsem a kudy a kam se ubírám.
A tak jsem začala číst jak divá (občas jednu knihu i několikrát), navštěvovala nejrůznější semináře a nestačila se divit, jaký svět jsem objevila. Jako bych doposud žila ve tmě a najednou se začalo rozednívat. Jako bych se do té doby jen dívala na film a najednou se sama ocitla přímo na place.
Než jsem skutečně pochopila, kdo opravdu jsem a v čem najdu štěstí, uběhlo víc let, než kolik je jich potřeba na dokončení základní školy. Krůček po krůčku (notně prokládanými opětovným couváním) jsem putovala od prvotního zoufalství a strachu ke smíření a odtud potom dlouhým traverzem k pokoře. U té jsem se musela nějakou dobu zdržet, než jsem pochopila v čem je její kouzlo. V dalším úseku jsem pak doputovala k přijetí, až jsem nakonec dosáhla vděčnosti, u které setrvávám.
Jsem vděčná za ten vydařeně-nevydařený vztah a za jeho ruiny, protože jejich zdolání mě naučilo s láskou pečovat o partnerství, které přišlo potom.
Jsem vděčná za všechny modřiny a škrábance, které jsem cestou utržila, protože mě naučily zpomalit a dobře vážit každý krok (tady to trochu přikrášluju, úplně pořád vědomě v přítomnosti nejsem :-)).
Jsem vděčná za všechno to hledání a klopýtání, protože mě dovedlo až sem – k sobě.
Já jsem svůj vlastní zdroj štěstí, protože já jsem zodpovědná za to, jak hodnotím a přijímám, co se mi děje.
Sklízím, co jsem zasela.
A seju, co budu sklízet.