Už se mi to stalo zase. Naplánuju výlet, na mapě se zdá parádní a v reálu je potom všechno jinak.
Tentokrát to odskákali moji dva dospívající synové a jejich tři kamarádi, kteří u nás na chalupě pravidelně tráví začátek prázdnin. Abych jim pobyt zpestřila, vymyslela jsem výlet.
Plán byl dojet autobusy s jedním přestupem do vesnice na kraji lesa, odtud jít asi hodinu a půl přes zříceninu jakéhosi hradu k lesnímu jezírku, tam se přibližně stejně dlouho koupat a potom se jinou cestou vrátit na poslední autobus.
Dokonalý plán na dokonalý výlet.
Kdyby v polovině trasy nebyla místo cesty rozsáhlá bažina lemovaná neprostupným houštím, všechno by možná i dokonalé bylo. A nevadilo by ani, že jeden z chlapců si zapomněl vodu, takže nám došla už v polovině cesty, stejně jako by nebyla velkým problémem alergická reakce dalšího z nich, při které mu po průchodu vysokou trávou zrudly a otekly nohy způsobem, jenž v některých členech výpravy vyvolával obavy o jeho život a u ostatních lehký odpor.
Nejzajímavější na tom ale je, že navzdory zmíněným útrapám (nebo možná právě kvůli nim), jsem si při zdolávání houštin a mokřadu uvědomila, že mi výlet dokonalý připadá. A tak zatímco já jsem v duchu plesala nad zažívaným dobrodružství, od chlapců zaznívaly dotazy na stáří mapy, podle které jsem výlet plánovala nebo proč se trmácíme pralesem, když šlo mnohem blíž k jezírku zajet autem.
Protože cesta je cíl, říkala jsem si v duchu a spokojeně se brodila dál.
Při klopotném zdolávání zarostlé paseky kdosi také poznamenal, že na koupališti by neměl tak poškrábané nohy a nehrozil mu kolaps z nedostatku tekutin. To měl pravdu, ale nejsilnější zážitek, který bychom si z koupaliště odnesli, by nejspíš bylo hledání parkovacího místa.
Když se nám nakonec podařilo bažinu zdolat, bylo jasné, že jestli chceme k jezírku dojít včas, musíme oželet návštěvu zříceniny. Kluci chtěli být u vody co nejdřív, a tak někdo z nich navrhl střihnout si to k jezírku lesem.
Že to nebyl dobrý nápad se ukázalo záhy. Vysoký čistý les se proměnil v hustou buš plnou padlých stromů a vysoké trávy, takže když jsme k jezírku konečně dorazili (bohatší o četné škrábance a vrstvu bláta na botách), na koupání zbývalo asi půl hodiny. Tou dobou už ale absurdnost celé výpravy docházela i klukům a celé situaci se začínali smát.
A protože když se daří, tak se daří, na zpáteční cestě se příběh opakoval. Zbytky po těžbě dřeva a hustá tráva s trním nám ji pohltily pod nohama, takže jsme byli nuceni znovu odbočit z plánovaného směru a improvizovat. Odbočka nás pak dovedla k obrovské pláni plné borůvek (které jsme ale neměli čas trhat) a úchvatnému kamennému moři (které nám ještě o něco víc zkomplikovalo cestu).
K autobusu jsme navzdory všem úskalím nakonec dorazili včas a zbytek výletu probíhal už bez problémů. Žádná kolize, žádné útrapy, žádná mimořádnost.
A to je přesně to, proč o tom píšu – nic se nestalo, takže není o čem psát a z cesty zpět nebudeme mít nejspíš žádné mimořádné vzpomínky. Když jsem si to uvědomila, začaly se mi vybavovat výlety, které mi z nějakého důvodu v paměti utkvěly.
Nezapomenutelný byl třeba výlet s mámou na výstavu psů na dostihovém závodišti v Chuchli, při kterém jsme neskutečně promokly. Ze Zbraslavi jsme to měly autobusem dvě zastávky, a tak jsme uprostřed léta vyrazily jen tak a ani nás nenapadlo, že přijde jedna z nejsilnějších průtrží mračen a zastihne nás přímo uprostřed plochy, kde se nebude kam schovat.
Zážitek by to byl silný asi v každém případě, ale tehdy byl umocněn tím, že máma na sobě měla lehkou bílou halenku, která, jak se ukázalo, po namočení zmizela. Ve svých asi 55 letech tak najednou stála uprostřed výstavy jen v podprsence a já myslela, že se počurám smíchy.
Neměly jsme se kam schovat a neměly jsme ji čím zakrýt, takže v té neviditelné halence a promáčené podprdě absolvovala i cestu autobusem domů a smála se přitom tak, že ani nemohla mluvit.
Nebo se mi vybavuje túra v Jeseníkách, na kterou jsme se s přítelem vydali na začátku mého prvního těhotenství. Na nohou jsme měli být celý den, a tak jsem od časného rána chystala jídlo, abychom snad někde v horách nestrádali (já s mými chutěmi a neustálým hladem obzvláště). Když jsme po téměř třech hodinách vyšplhali na hřeben a usoudili, že je čas se posilnit, ukázalo se, že pracně připravovaná zásoba jídla zůstala v pokoji.
“To je škoda, že jsi mi neřekla, abych to vzal,” pronesl tehdy památnou větu budoucí otec mých dětí a mně poprvé v souvislosti s ním vytanul na mysli Pišta Hufnágl.
Poté, co odezněla moje gastropanika, jsme se shodli, že vracet se nebudeme, protože cesta zpátky byla o něco delší než cesta k nejbližší horské boudě. Neměli jsme sice nejmenší tušení, zda je otevřená, ale naděje a vůle k životu nás hnaly kupředu.
Když jsme víc než hladoví k boudě dorazili, ukázalo se, že bůh existuje – otevřeno bylo a úžasná paní majitelka zrovna dovařila čočkovou polévku a domácí meruňkové knedlíky. Že to bylo nejlepší jídlo, jaké jsme kdy jedli, nemusím asi psát a že na tu dramatickou túru již šestnáct let rádi vzpomínáme, také ne.
Nebo se mi vybavuje výlet v Českém Švýcarsku, na který jsme se vydali s tříměsíčním synem v kočárku. Nějak jsem tenkrát na mapě přehlédla kraťoučký úsek zdolávající skalní stěnu po železném žebříku, takže jsme museli synka vynést v šátku, nahoře odložit do hustého borůvčí, kočárek rozmontovat na několik menších částí a postupně po žebříku vynosit.
Tenkrát na nějakou ženskou verzi Pišty Hufnágla možná pomyslel můj přítel.
Anebo vzpomínám na výlet šumavskými hvozdy s mými rodiči, kterým tehdy bylo už přes sedmdesát. Opět jsem plánovala a opět zvolila cestu, kterou dávno pohltil čas a hustý porost. Vracení ale není náš styl, a tak jsme se tehdy škrábali do strání i s jejich holemi a mámu přitom tlačili za zadek, což ji rozesmálo tak, že téměř nebyla schopna pohybu.
Ráda vzpomínám i na covidový výlet kousek za Prahou, na který jsme klukům povolili vzít si kola. I tady sehrála roli “nečekaná” skála, uzoučká pěšinka a mimořádně silný zážitek ze spouštění kol dolů. Chlapci tehdy kroutili očima a měli spoustu řečí o tom, co jsem to zas vymyslela, ale smáli se přitom už tenkrát, natož s odstupem.
Absolvovala jsem ještě spoustu dalších výletů a všechny byly super, ale nejvíc si pamatuju ty, na kterých se něco zadrhlo. Zabloudili jsme, zmokli, zdolávali nečekané překážky… A když o tom tak přemýšlím, v životě je to tak vlastně se vším – když překonáme to těžké, stane se z toho koření, které životu dodá chuť.
Protože jenom když zažiju skutečný hlad, může se čočkovka proměnit v nejlepší jídlo na světě.
Protože to těžké vůbec nemusí být špatné.
A protože cílem není koupání v jezírku, ale jít spolu lesem, hrát hry, které vždycky někdo pokazí, podávat si ruce, když zapadneme do bláta a dělit se o vodu, kterou si kamarád zapomněl.
Myslím si totiž, že až budeme mít jednou všechny škrábance dávno zahojené, půjde nakonec jen o to, jestli máme na co vzpomínat.
Takže ať žije léto a nevydařené výlety!