Rozcházení bolí vždycky, zvlášť, když je po dlouhé době a jsou ve hře i děti.
Míra bolesti ale závisí na tom, jak věci přijímáme a všechno může být snazší, bereme-li rozchod jako přirozený výsledek vývoje a ne jako prohru. Část rozvodového utrpení totiž plyne z pocitu, že jsme selhali. Že “správně” jsme spolu měli zůstat, protože “v dobrém i zlém až do smrti”.
Jenomže co když je to jinak?
Co když se ten, kdo tuhle manželskou přísahu vymýšlel (možná sám bez jakékoliv partnerské zkušenosti), v úplném základu spletl?
Mám totiž dojem, že vycházel z předpokladu, že lidé se nemění. Že když už se jednou dají dohromady, stačí přečkat pár těžších období a nic jim nebude bránit zůstat spolu až do posledních dnů.
Jenomže co když je to přesně naopak? Co když se měníme neustále a ti, kteří se k sobě dnes hodí, za pár let už kompatibilní být nemusí, i kdyby se rozkrájeli?
Moje zkušenost říká, že blíže k pravdě bude ta druhá varianta. Koneckonců – urostlý mladý muž, do kterého jsem se kdysi zamilovala, je někdo jiný, než plešatý chlapík, který mě dnes ráno žádal, abych v lednici udržovala nějaký systém :-).
Každý den se nám v těle vymění miliony buněk, hlavou proletí tisíce myšlenek, zažijeme řadu emocí… Každý den se něco nového naučíme a něco jiného možná zapomeneme. Po takovém koktejlu nejde zůstat stejní.
Protože to, kým jsme, určuje zejména obsah naší mysli, a ten je po x letech vztahu úplně jiný než na jeho začátku.
…
Každý máme svou životní cestu. Někdy po ní jdeme po boku někoho jiného, ale pořád je to naše cesta a jdeme po ní tam, kam my potřebujeme. Nemůžeme přestoupit na cizí stezku, stejně jako nikdo nemůže kráčet po té naší.
Jenomže jak čas plyne a cesta ubíhá, učíme se, měníme názory, upravujeme žebříčky hodnot a pomalu se vzdalujeme člověku, který pod naším jménem kdysi stál u oltáře.
A tak se také může stát, že se proměníme natolik, že jít dál po boku stejného člověka přestane dávat smysl. Už nemáme tolik společných témat k povídání, naše touhy a potřeby se začínají víc lišit než podobat a čím dál víc je zřejmé, že každý míříme jinam.
A není to proto, že by někdo udělal něco špatně. To nás jen naše rozdílné zkušenosti, touhy a potřeby přirozeně vedou jinam. A když se postupně vzdálíme natolik, že už se “neslyšíme” ani když zvýšíme hlas, nastává rozhodující okamžik.
Buď si můžeme dle původní přísahy až do posledního dechu vyčítat, kdo koho zklamal a co “měl” kdo udělat jinak nebo danou situaci přijmeme jako přirozený výsledek našeho vývoje, poděkujeme si za společně zvládnuté kilometry a popřejeme si hodně štěstí do další cesty.
…
Lítost nad rozpadem rodiny je pochopitelná, ale rodinu netvoří jen biologická spřízněnost či úřední potvrzení o absolvovaném svatebním obřadu. Její podstata spočívá ve vztazích postavených na lásce, vzájemném respektu a projevované náklonnosti.
Dokud nás společné zvládání toho “zlého” posiluje, činí moudřejšími a vede k vděčnosti, pokoře a lásce, stojí za to přicházející krize zvládat. Pokud se ale ze “zlého” stane setrvalý stav, vztah začne víc brát než dávat a ze vzájemného soužití se nadobro vytratí radost, jaký má smysl v tom setrvávat?
Jaký přínos a pro koho má předstírat rodinu, kterou drží pohromadě jen ten “papír”?
Sama jsem se vdávat nikdy nechtěla, možná z obavy, že svatbou se “láska” změní v povinnost. Nikdy jsem také necítila potřebu, aby se k mým vztahům vyjadřovala nějaká instituce. A možná byla důvodem mého protisvatebního postoje právě i obava, že by to třeba vydržet nemuselo (v takovém případě bych úřední martyrium kolem rozvodu vnímala jako zbytečnou komplikaci).
Svého partnera už osmnáct let miluji (a možná dokonce čím dál víc), jsem za vztah s ním nesmírně vděčná (navzdory jeho nížší toleranci k mé lednicové ležérnosti) a každý den se vědomě snažím dělat maximum pro to, aby nám to klapalo i dál.
Jsem ale smířená i s myšlenkou, že život může přijít s jinou verzí příběhu, než je naše společné zestárnutí. Bylo by to těžké a bolestné, ale nemučila bych se s výčitkami, že “to mělo být jinak” a že jsme selhali.
Kamarádka, která po sedmadvaceti letech manželství právě rozvodem prochází, je z rigidního křesťanského prostředí a vdávala se s úplně jiným nastavením. Nic jiného než svatba nepřicházelo v úvahu a případný konec manželství byl brán jako selhání a slabost. Po mnoha letech trápení, druhých šancí a pokusů o záchranu vztahu se nakonec pro rozvod přece jen rozhodla a už přes rok se trápí vracejícími se výčitkami, “že nedodrželi slib” a že to možná “měli vydržet”.
Protože vím, jak dlouho to “vydržet” zkoušela, jak hodně se trápila a do jaké podoby se jejich vztah v posledních letech dostal, mám naopak dojem, že víc než o slabosti svědčí její rozhodnutí o obrovské odvaze.
Protože udělat po tolika letech takovou změnu navzdory nejistotě, obavám o děti a reakcím rodiny, chce neuvěřitelnou odvahu.
A proto ji obdivuji a proto věřím, že překonáním všech těch strachů udělala pro sebe, své děti i manžela mnohem víc, než kdyby se rozhodla to až do té smrti “vydržet”.
Protože i rozvod je v pořádku.
Protože žádné “správně” neexistuje.
A protože nelze selhat, všichni děláme, co můžem.