Rodičovství je zvláštní disciplína. Obvykle se člověku přihodí, když má ještě co dělat sám se sebou, a sotva přijde na to, jak by děti asi vychovávat měl, je v podstatě „hotovo”.
Když byli kluci malí, pořád jsem něco řešila (čím a jak často je správně krmit, jak je co nejlépe rozvíjet, jak s nimi správně komunikovat…).
Dodržovat všechny nastudované zásady někdy otravovalo i mě samotnou, natož kluky, ale víra, že je to pro ně to nejlepší, mi dodávala sílu. Všechno jsem se snažila dělat co nejlépe a na všechno jsem měla jasný názor.
Jak jsem ale stárla a roky naskakovaly, můj přístup (nejen k výchově) se začal rozvolňovat. Dneska se mnohem snáze vzdávám svých přesvědčení o tom, co je „správné” nebo jak by se něco „mělo” či „nemělo” dělat. Méně věci hodnotím, a když to jen trochu jde, nechávám je, aby se poskládaly samy, protože velké plánování se mi příliš neosvědčilo.
Hlavu mám lehčí, důvodů k nespokojenosti méně a celkově jsem tak nějak klidnější. A čím víc si to uvědomuju, tím víc si někdy říkám, že taková bych bývala chtěla být, když jsem kluky přivedla na svět.
Dneska jsou z nich téměř mladí muži, jsou úžasní, samostatní, spolehliví, citliví… mají smysl pro spravedlnost i pro humor. Mám s nimi skvělý vztah a oni mezi sebou také, ale i tak mě někdy napadá, že kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, dost trápení jsme si mohli ušetřit.
Jenomže proč je to s rodičovstvím právě takhle?
Proč se děti rodí v době, kdy jsou mámy a tátové tak pohlcení všemi těmi „správně”, „špatně” a „mělo by se”?
Přemýšlela jsem o tom, a pak mi to došlo při prohlížení starých fotek – oni nemají smůlu, že jsem to všechno pochopila pozdě, já jsem ten nadhled získala právě díky nim!
To oni mě skrze své nemoci a zranění naučili, že jsou důležitější věci než to, jestli je přesnídávka v biokvalitě.
Díky nim jsem pochopila, že cesta je cíl (protože ty nejsilnější zážitky nám nepřinesl výhled z rozhledny, ale to, jak jsme cestou na ni hledali ztracený klacek, jedli jahody a zachránili překlopeného brouka).
Díky nim jsem si musela přiznat, že vlastně nevím, co je pro ně nejlepší (což mimochodem platí i pro mě samotnou) a že i to, co zrovna vypadá jako nepřízeň osudu, může být ve výsledku přesný opak.
Hezkým příkladem může být třeba to, jak špatně jsem zpočátku nesla, když mladšího syna nevzali do školky. „Správně” do ní totiž už „měl” chodit a já jsem se už „měla” vrátit do práce. Ze zpětného pohledu vidím, že to pro nás byl úžasný společný rok navíc a jsem za něj nedostatečným kapacitám školek vděčná.
Fanoušek biopotravin, respektujícího přístupu a nenásilné komunikace jsem stále, ale také si myslím, že méně je někdy více, že zdravé by pro ně bylo všechno, co bych jim dala s láskou a že jíst se prostě má, když je hlad.
Je mi jasné, že k podobnému „zmoudření” lze dojít i jinak a že je možná zcela přirozenou kompenzací přírody za přibývající vrásky, ale i tak si čím dál víc uvědomuju, jak velcí učitelé pro mě kluci jsou.