Nedávno vyšel v Respektu článek o tom, jak s prodlužováním života vzniká po odchodu do důchodu relativně dlouhá, „nová” životní fáze, která řadu čerstvých důchodců nepříjemně zaskočí. Nevědí, čím ji zaplnit, „kdo” vlastně jsou a co je činí šťastnými.
Jde o lidi, kteří zasvětili život práci, bývali úspěšní a důležití, a když jejich pracovní kariéra skončí, postrádají najednou smysl života. Příčinou tohoto stavu je dle článku prácismus – přesvědčení moderní společnosti, že kariéra, práce a úspěch jsou nadevše.
Jako byste celý rok makali na školním projektu a učitel vám při závěrečném hodnocení řekl: „Pěkný, ale zadáním bylo něco jiného”.
Jako byste dlouho a usilovně trénovali fotbal, a když měl začít zápas, dali vám místo míče třeba štětec a plátno.
Fenomén je to tak významný, že světové univerzity už nabízí obětem prácismu studijní programy, v kterých je učí „myslet jinak”. Z orientace na kariéru je navádí na jiné hodnoty a zkušenosti ukazují, že to funguje.
Spokojení absolventi objevují nové kvality života a nechápou, jak mohli v profesních kolejích zajít tak daleko. Nejpozoruhodnější ale je, že litují, že takovou změnu myšlení neudělali dříve – byli by prý v životě mnohem šťastnější.
Pro nás všechny je to skvělá zpráva – existuje způsob, jak se naučit být šťastný, jen si říkám, jestli je moudré nechávat si to až na důchod…
S tím, co se na sklonku života s velkou slávou učí bývalí manažeři a právníci, by možná bylo prozíravější začít na druhém konci životního spektra.Už ve školkách bychom možná měli přestat s oceňováním rychlosti, pilnosti a výkonnosti a zaměřit se na něco jiného.
Zakopaný pes prácismu je podle mě v tom, že vnímání úspěchu v životě zdrcnul na úspěch v práci. Řekne-li se o někom, že je úspěšný, představíme si spíš šviháka v luxusním autě než chlapíka, kterého baví dělat krovy, má harmonickou rodinu a pár dobrých kamarádů.
Úspěch sám o sobě je přitom skvělá věc, ale pouze jako vedlejší produkt činnosti, kterou děláme z jiných důvodů. Co kdybychom ho tedy předefinovali a začali úspěch v životě měřit například kvalitou vztahů?
Co kdybychom místo úspěchu na pracovním trhu zacílili při vzdělávání dětí na jiné cíle? Místo trestů za opisování by se oceňovala spolupráce, místo bezchybných písemek by se vyzdvihovala ochota rozdělit se o svačinu nebo schopnost usmířit či rozesmát spolužáky.
Cílem školy by nebylo „dostat se” na tu další a posléze „to někam dotáhnout”, ale kultivovat osobnost a zjistit, co dává životu skutečný smysl.
___
Na univerzitě v Notre Dame, kde běží jeden ze zmíněných rekvalifikačních kurzů na štěstí, mají studenti za úkol navštívit hřbitov a napsat si vlastní nekrolog. Přijde mi to jako skvělý nápad. Co z toho, čemu se tak usilovně věnujeme, by stálo za připomenutí až tady dotančíme?
…dělal tak úžasné powerpointové prezentace, že některé i někdo četl.
A dalším úkolem by mohl být přímo epitaf – co z toho, co jsme „dokázali”, by stálo za tesání do kamene?
Zmíněné programy na prestižních univerzitách jsou ale dost drahé a dovolit si je tak mohou jen ti „úspěšnější”. Jejich zkušenost je tedy poznáním těch, ke kterým vzhlížíme, a jestliže říkají, že kdyby mohli vrátit čas, přistupovali by k životu a k práci jinak, měli bychom se nad tím zamyslet.
Protože některé zkušenosti je sice dobré získat na vlastní kůži, ale tahle je za hodně vysokou cenu.
Začněme myslet jinak už teď. Nahraďme prácismus něčím radostnějším a smysluplnějším a místo výkonu pojďme oceňovat třeba soucit, laskavost, humor a kreativitu.
Hrubý národní produkt by výhledově možná mírně klesl, ale hrubá národní spokojenost by určitě výrazně stoupla.