Nedávno mi zazvonil telefon.
Na displeji bylo “neznámé číslo”, což je mimochodem označení, které mi nikdy moc nešlo na rozum. Čísla znám totiž všechna vcelku dobře a žádná jejich kombinace na tom nic nemění. To ale odbíhám od tématu, kterým je hanebný podvod, jehož jsem se stala obětí.
– Lucie Němcová, dobrý den.
– Dobrý den, tady Marcela Burešová (jméno jsem z důvodu ochrany osob a mé špatné paměti změnila, ale myslím, že skutečně bylo od “B”). Paní Němcová, omlouvám se, že vyrušuji, ale mám vás uloženou a nepamatuji si, odkud se známe, tak se chci raději zeptat, než vás smažu.
– To je milé, s tím jsem se ještě nesetkala. (Pozoruhodné je, jak málo mému egu stačilo, aby začalo vrnět – informace, že možná nebudu smazána z telefonu ženy, kterou vůbec neznám).
– Napadá vás, odkud se známe?
– To může být z více oblastí… Montessori škola?
– To asi ne.
– Tak jsem pro vás možná někdy něco psala…
– Vy se živíte psaním?Už jen okrajově, věnuji se teď inovativním školám.
– Aha, a co ty inovativní školy dělají?
– (Tady jsem se poprvé zarazila, otázka mi připadala podezřele málo chytrá). Inovativní školy se snaží učit inovativně.
– Aha, to je zajímavé. Odtud se ale asi neznáme. Tak možná jsem dělala něco já pro vás?
– A co děláte?
– Věnuji se finančnímu poradenství a správě majetku, prodeji nemovitostí, hypotékám…
– (Konečně mi to došlo). Tedy musím uznat, že jako strategie vám to funguje skvěle, to jste mě tedy dostala.
– To není žádná strategie, mě by opravdu zajímalo, co děláte. Myslíte, že by bylo možné se sejít, abyste mi o tom řekla víc?
– (To už jsem se naježila). Tak to by asi možné nebylo.
– Ale mě by ty inovativní školy opravdu zajímaly.
– Jenže mě nezajímají hypotéky…
Potom jsem se rozloučila, ukončila spojení a chvíli se z toho vzpamatovávala.
Co to mělo znamenat?
Jak si něco takového může dovolit?
A čím jsem si to do života přitáhla?
Cítila jsem se podvedená a hloupá, že se jí podařilo mě oblbnout a připravit o tolik času.
… abych vás nesmazala…
Samotnou mě překvapilo, jak mě ten zážitek rozhodil. Nemohla jsem z hlavy dostat úvahu, jak paní Burešovou asi napadlo něco tak lstivého, jako předstírat, že si dělá pořádek v telefonu a vzpomínkách.
Potvora vypočítavá, napadlo mě a adekvátně k tomu jsem pocítila i příslušné emoce. Kam asi dotlačí chudáky, kteří nejsou “tak bystří” jako já, říkala jsem a téměř s láskou vzpomínala na všechny ty dealery, kteří nijak nezastírali, že mi chtějí něco nabídnout. Otravné, ale upřímné.
Pak mi ale na mysl přišlo, že ji odsuzuji a přitom o ní nic nevím. Představila jsem si ji jako opuštěnou chuděrku v osmém patře panelákového bytu, jak ve vytahaném tričku a legínách (mimochodem, přesně to mám právě na sobě) zoufale vytáčí jedno telefonní číslo za druhým. V tu ránu bylo po vzteku a spravedlivý hněv vystřídal soucit.
Potom se na malý okamžik obraz strhané matky-samoživitelky proměnil v představu vysmáté bezskrupulózní podnikatelky v nablýskaném SUV, ale hned jsem ji zase zaplašila. A i kdyby měla SUV jen na dopoledne a po obědě jezdila v Porsche, stále by to, co dělá, bylo to nejlepší, čeho je právě schopna. Stejně, jako to dělám já.
A potom mě napadla ještě jedna věc – stále mluvím o tom, jak bych se chtěla naučit všechno přijímat takové, jaké to je, bez hodnocení, zda je to špatné či dobré. Jenže jak bych se to mohla naučit jinak než prostřednictvím lekcí, které k hodnocení svádějí?
To bude možná odpověď na to, čím jsem si to přitáhla. Abych si mohla uvědomit, že jsem nebyla obětí ohavné lsti zlotřilé podvodnice, ale prostě jsem jen měla hovor s paní Burešovou, při kterém jsme si v krátkosti sdělily, čím se která zabýváme (což je ale zážitek, o kterém nebylo třeba psát).